Generální partner
Generální partner - Česká spořitelna
Logo Ostrava

Dnes je středa, 15. 07. 2020, letní festival už skončil.

4 3 2 1

So 11. 7. 2009, 18.45 - 20.00              Česká spořitelna stage

Mezi všemi hvězdami jihoafrické hudby - Miriam Makeba, Hugh Masekela, Ladysmith Black Mambazo nebo Mahotella Queens - budí Johnny Clegg alias White Zulu zdání přehánění. A přece tenhle bílý zpívající kytarista požívá po celé Africe stejných poct. Také on patří mezi legendy.

Představte si ale tu vřavu, jaká nastala, když se v 70. letech na jihoafrické hudební scéně, uprostřed nejtvrdšího apartheidu, kdy stačilo, aby si běloch na ulici podal ruku s černochem a koukalo z toho vězení, objevili dva sedmnáctiletí kluci – jeden bílý, druhý černý – a na kytary spustili písničky, v nichž například zpívali: „Koukejme se za obzor a ne do děr na silnici. Náš čas přijde“. V bělošských internátních školách vzdělávaný Johnny Clegg, po matce napůl Žid, rodák z anglického Rochedale, žijící od tří let střídavě v Zimbabwe, Zambii a nakonec Jižní Africe, a negramotný zahradník Sipho Mchunu z národa Zulu. Po duu Johnny & Sipho šli nekompromisně, v předtuše nebezpečí všichni: vládní úředníci, policajti, radikální běloši i černoši. V jejich veřejném kamarádství, stavějícím na hlavu veškeré rasové zákony země, díky nimž umírali dennodenně lidé, spatřovali nebezpečí, málem převrat. „Je potřeba odstranit a vyhladit všechny podobné revolucionáře“, hřímal tehdejší ministr spravedlnosti Adrian Vlok. V devětaosmdesátém pak nechal za osm tisíc dolarů zavraždit Cleggova blízkého přítele, profesora johannesburgské university, sociálního antropologa a tvrdého odpůrce apartheidu Davida Webstera. „Jižní Afrika ve vás má Dylana s Marleym v jednom“, přivítal Webster první Cleggovo a Siphovo napůl akustické album „Universal Man“, natočené v produkci Hiltona Rosenthala s těmi nejlepšími jihoafrickými jazzovými hudebníky. Okamžitě rozpoznal jeho nadčasovost, přelomovost a sílu. Anglosaský rock se tu v naprosto nové, vzrušující a pro všechny strany provokativní podobě setkal se zulskou tradicí - v multiafrickém předměstí Johannesburgu Soweto zrozeným nezadržitelně tanečním stylem township jive (někdy také mbaganga). „Vypustili jsme draka a doufali, že do něho udeří blesk“, prohlásil Rosenthal. Navzdory obrovské popularitě kapely Juluka (v překladu pot), album – také pro jeho na svou dobu značně odvážnou politickou otevřenost - režimní média tvrdě bojkotovala. Rosenthal ho proto předal lokálním černošským rádiím a džin se octil z láhve venku. V ulicích Soweta zněl hudební manifest pro zítřek. Zpívaný v zulštině a protkaný emotivní africkou spiritualitou. Vypráví se, že když lidé slyšeli skladbu „Africa“, plakali. Clegg v ní totiž tím nejlidštějším způsobem popsal nelidskou společnost.

Následující alba, šla ještě dál, jak v rockové údernosti, tak nekompromisnosti. Zdá se být až zázrak, že si vláda nechala od Juluky pod okny vyřvávat o svých zločinech, nicméně celostátní popularita (pět miliónů prodaných desek) a nebývalý úspěch na evropském turné, hlavně ve Francii, ji od rezolutního konání odradily, i když vězení Clegga několikrát neminulo. V roce 1985, na samém vrcholu, odešel Sipho na farmu za svými devětadvaceti dětmi a pěti ženami. Clegg, beroucí si za manželku zulskou ženu, zanedlouho postavil novou skupinu Savuka, aniž by zmírnil své rýpání. Jihoafrická vláda jen těžce skousávala skladbu „Asimbonanga“ z alba „Works For All“, vpravdě největší Cleggův hit celé jeho kariéry, nepojednávající o ničem jiném, než o volání po svobodě pro Nelsona Mandelu a smutku nad smrtí černých mučedníků Steve Bika, Viktorie Mxenge a Neila Aggenta.
Bez Juluky se Savukou by možná nikdy Paul Simon nenatočil veledílo „Graceland“ (pro podklady a rady se tehdy obrátil jak na Rosenthala, tak na Clegga) a Peter Gabriel nenazpíval skladbu „Biko“. 90. léta prožil Clegg jako pilný skladatel, přidávající do zulského rocku i keltské melodie. „Připomněl jsem si tím svého nikdy nepoznaného otce, spojil se svou minulostí“. V Kanadě kvůli němu zrušil megahvězdný Michael Jackson dokonce koncert, protože všichni šli raději poslouchat o dům dál Clegga. Vydal se na turné s King Sunny Adem, udržoval si stálou formu a těsně před svobodnými volbami v roce 1994, po nichž se stal Nelsona Mandela prezidentem, natočil ostře politické album „Heat, Dust And Dreams“, za které byl nominován na Grammy. Věnoval ho svému příteli a dlouholetému bubeníkovi Dudu Zulu, zavražděnému rok předtím.

V pětapadesáti berou Johnnyho Clegga za veterána, jednu z nejdůležitějších osobností moderní africké hudby a jako takový by se už nemusel tolik namáhat; z renomé, které si vydobyl v Evropě a Spojených státech, by mohl v klidu dožít do důchodu. Místo toho dál natáčí a neúnavně koncertuje. Na výtečném albu „One Life“ (2006) zpívá v afrikánštině, střídanou francouzštinou a angličtinou. Vzpomíná na mládí prožité se Siphou a na Mandelu, ve skladbě „The Revolution Will Eat Its Children“ se tvrdě, jak je u něho zvykem, opírá do zimbabwské diktátorské zrůdy Roberta Mugabeho, v „Boy Soldier“ do náhončích dětských válečníků a tak nějak zvláštně romanticky filosofuje a politikaří o životě.

Neuvěřitelně taneční, pro bělochy na samé hranici fyzických možností gradující melodie dotažené Cleggovou chameleónskou tvrdou kytarou a naléhavým hlasem, doslova vtahují do blažené závratě přecházející v infekční záležitost. White Zulu nežije z podstaty a má pořád co říct a skvělou zprávou je, že tohoto nade vší pochybnost velikána africké hudby můžeme přivítat na Colours of Ostrava.