Generální partner
Generální partner - Česká spořitelna
Logo Ostrava

Dnes je neděle, 12. 07. 2020, letní festival už skončil.

4 3 2 1

So 11. 7. 2009, 00.30 - 01.45              Barvy stage

Oluseun Anikulapo Kuti z Nigérie, syn ikony africké hudby a vynálezce afrobeatu Fela Kutiho, dnes vede otcovu legendární kapelu Egypt 80 a tvrdí: „Chci hrát afrobeat pro mou generaci. Už žádné „vstaňte a bojujte“, ale „vstaňte a myslete“. Moje generace totiž nemyslí a není to naše chyba. Naši tátové to zkurvili a nevychovali nás k tomu, abychom to dali do pořádku. Jak říká Eminem, zřejmě nešlo o naše rodiče.

Seunem ovládaný Egypt 80, tvořený ze tří čtvrtin veterány z Felových časů, nezní o nic méně drtivě; na koncertech mezi lidmi exploduje jako tunguský meteorit a slyšet ho je na míle daleko. Sedmadvacetiletý Seun pak připomíná tátu: do půl těla svlečený zpívá a vede nehorázné politické řeči, holky dráždí sexy tanečky, mává saxofonem a přestože má daleko k jeho oplzlostem a už vůbec si nebalí obří jointy, v hravosti, drzosti a neodolatelnosti si s ním nezadá. „Na mě jen tak někdo nezapomene. Jsem šílenec jako Fela,“ křičí do publika, kam za chvíli dolétají kusy jeho na cáry roztrhané košile.

Umí si také dupnout: když Egyptu 80 nechtěli dát americké úřady vízum, zavolal do kanceláře Baracka Obamy, ať s tím něco udělá. A budoucí prezident se činil: festival v chicagském Millennium Parku proměnila kapela v taneční apokalypsu.

Předloni na veletrhu WOMEX na to měl Seun pouze hodinu, i tak mnohé rozbláznil, že do rána bloudili ulicemi Seville. „Zahrajeme vám afrobeat,“ prohodil hned na začátku a kouzlo se naplnilo.

V 70. letech tento styl v nigerijském Lagosu „vymyslel“ a pojmenoval saxofonista, klávesák, zpěvák a snad nejextravagantnější africký rebel Fela Kuti. Střemhlavě rytmická, bujná fúze highlife, yorubské tradice, jazzu a strhujícího soulfunky vzešlého od Jamese Browna a George Clintona vzbudila okamžitou pozornost po celé Africe. Až třicetičlenný orchestr s burácivou dechovou sekcí, z řetězu utrženými bubeníky, kytaristy, sboristkami a tanečnicemi se během třicetiminutových skladeb dokázal v dlouhých instrumentálních pasážích postavených na opakovaných figurách proměnit v pekelné těleso. Publikum a hlavně zkorumpované politiky pak do běla rozžhavil ostře konfrontačními, neuvěřitelně provokativními texty a proklamacemi Fela. V nejdivočejším období - 1969-1978 – s bubeníkem Tony Allenem postavili postupně kapely Koola Lobitos, Niger 70, Afrika 70 a Egypt 80; hrávali často v zahraničí, ale když to šlo, hlavně třikrát to týdne ve Felově lagoském klubu Shrine. Odtud a ze svého domu obehnaném ostnatým drátem a prohlášeným za nezávislou Kalakutskou republiku, kde žil s členy ansámblu a jejich rodinami, vedl kulturní gerilovou válku s vládcem země, generálem Olusegunem Obasanjem.

Fela měl hodně dětí, v úspěšné muzikantské kariéře pokračují pouze dva nevlastní bratři: lagosem otřískaný Seun (ročník 1962) a o deset let starší, západně vzdělaný, sofistikovanější Femi. Oba s Felou vystupovali odmalička, Femi to ale v šestnácti vzdal; založil si vlastní orchestr Positive Force a nikdy se netajil snahou vymanit z otcova stínu. Daří se mu, jeho nahrávky mají šťávu a politické ostří, na Seunův Egypt 80 nicméně podle odborníků nemají.
Seun, nejmladší Felův syn, je totiž daleko větší brusič. Když Fela zemřel, táhlo mu na patnáct a muzikanti z Egypta 80 očekávali, že tím jejich práce nekončí. „Celá naše početná rodina se sešla a povídá, k čertu s Egyptem 80, to neufinancujeme. Fela už nežije a koho to bude zajímat. Seděl jsem v křesle a zíral. Oni v podstatě řekli největší africké skupin, že už není důležitá, ať odejde. Tak jsem vstal a oznámil jim, že kapelu povedu a postarám se o ni. Dobře, rodina nato, ale my ti s tím nepomůžeme. A tak všechno zůstalo na mně,“ vzpomíná Seun.

„Dámy a pánové, přivítejte Seuna Kutiho, malého kluka se srdcem velkého muže,“ uváděli brzy na pódium svého mladičkého leadera zasloužilí členové Egypta 80. Neměli to zpočátku lehké: tlak politiků zadupat navždy do země Felovu ideologicky podvratnou hudbu, pochyby mnohých, že to nezvládnou, a konečně nástup hip hopu, tlačící velké orchestry do pozadí, připravily Seunovi s Egyptem 80 horké chvilky. Nevzdali to. Legenda pokračuje. Ohledně nahrávek Seun prohlásil: „Skladby svého otce budu hrát do té doby, než budu připravený na ty své.

První album „Many Things“ jim vyšlo vloni a setkalo se se zaslouženým úspěchem. S moderním zvukem na něm funkují hlava nehlava; těží z minulosti, míří do budoucnosti. „Situace v Africe je dnes daleko horší než v dobách mého otce. Bohatší jsou bohatší, lumpové většími lumpy. Lidé by si měli uvědomit, že odpovědnost za ně nikdo nepřevezme. Pokud nebudeme myslet, poteče pořád krev. Naši vůdcové musí respektovat lidi, musí nastat změna, ne iluze změny,“ říká Seun, šijící do toho hrubým hlasem, přecházejícím občas v rapování. Zpívá o zkaženosti, smutku, znečištění, nemocech kosících současnou Afriku a drastické kriminalitě v Nigérii. „Nekrásnější kytky vyrůstají na hnoji,“ zhodnotil skladbu „Think Africa“ kamerunský saxofonista Manu Dibango. V delirickém rytmu, co vás v sekundě polapí, v ní Seun zpívá: „Postavili velkolepé mosty, ale lidi pod nimi musejí pít vodu, do které oni nachcali.

Afrobeat dostal nového charismatického vůdce. „Fela by z nás měla radost,“ říká pamětnický saxofonista Lekan Animasahun alias Showboy.